Než se vrhneme na vyjmenování typů šéfů, se kterými se v pracovním prostředí můžete setkat, pojďme se podívat, kdo se v historii rozdělením typů osobnosti zabýval a jaké jsou základní typologie.
To, jak se lidé chovají v práci (i jinde) je dáno především tím, o jaké se jedná osobnostní typy. Existuje mnoho škol a pohledů zabývajících se osobnostní typologií.
Asi nejznámejší je typologie osobnosti podle temperamentu (Hippokrates, Galenos, Hans Eyseck a další), která rozlišuje 4 základní typy:
Zajímavá je také typologie podle hodnotových orientací (Emanuel Spranger):
Z názvů je zřejmé, o co lidé těchto typů v životě usilují.
Typologie Carla Gustava Junga je založena na škále od introverta po extroverta a podle síly čtyř psychických funkcí:
Existuje mnoho dalších osobnostních typologií a vědeckých názorů na chování lidí v různých situacích (Erich Fromm, Ernst Kretschmer, William H. Sheldon). A stále vznikají další, např. americká studie zveřejněná ve vědeckém časopisu Nature Human Behavior, která vycházela z dat od obrovského množství respondentů, podle které existují 4 osobnostní typy, a to:
Jakoukoli typologii je třeba brát s nadhledem, neboť standardizovat lidské chování není možné. Navíc málokoho lze zařadit čistě do jednoho osobnostního typu, at už podle jakékoli typologie. Vliv má samozřejmě také rodina a prostředí, ve kterém byl člověk vychován a ve kterém žije, dále věk, pohlaví a další faktory. Kromě toho různá prostředí přitahují různé osobnostní typy a zároveň je ovlivňují. Jiné osobnostní typy se vyskytují např. ve státní správě, mezi manuálními pracovníky, ve školství, v hasičském záchranném sboru, ve velkých korporátech, v malých firmách, a to ještě s ohledem na pozici, kterou zaujímají.
Všechny výše uvedené předpoklady, podmínky a okolnosti se prolínají, promíchávají a vzájemně ovlivňují a z toho všeho vznikne typ osobnosti. Je dobré se v nich orientovat a alespoň na základní úrovni jim rozumět, protože pro atmosféru na pracovišti je důležité, aby vztahy byly pokud možno bezproblémové a konfliktů bylo co nejméně.
Dali jsme dohromady seznam typů šéfů “ze života”. Možná vám, stejně jako nám, při čtění v hlavě vyskočí konkrétní jména. Nebo hůř, v popisu poznáte sami sebe, i to se stává!
Tento typ nekomunikuje se svými podřízenými, nepředává informace, neřeší problémy, nerozhoduje. Dobře se mu daří v takových organizačních strukturach, kde jeho podřízenými jsou ještě další vedoucí pracovníci, kteří řídí výkonné pracovníky, tzn. v korporacích, ve státní správě. Často se na takové pozici drží i desítky let a nemůžeme se mu divit - za nepříliš velkou snahu, dostává jistotu a dobrý plat.
Mikromanažer se zabývá především detaily, v hotové práci hledá chyby, které pak vytýká svým podřízeným. Podstatu vůbec neřeší. S oblibou se zabývá např. kontrolou a vykazováním docházky, vyhýbá se rozhodování v zásadních věcech. Většinou je neschopný soustředit se na podstatné věci, práci často ani nerozumí, což zastírá tím, že se věnuje jednoduchým podružnostem. Lpěním na detailech a zahlcováním podřízených zbytečnostmi je ale bohužel často dusí a demotivuje.
Šéf workoholik je oddaný práci. Práce je pro něj vším a pravděpodobně ani ve svém osobním životě (pokud nějaký má) neumí moc relaxovat. Mohlo by se zdát, že takový člověk, je pro firmu výhrou. Problém ale nastává, když to samé očekává od svých podřízených. Pokud neřídí tým stejně nastavených lidí, pravděpodobně bude překračovat hranice - má přehnaná očekávání ohledně toho, co je možné stihnout a pokud práci nestihnete, automaticky očekává práci přesčas. Splnění cílů je pro něj samozřejmostí a ne úspěchem. Takový člověk je zákonitě věčně nespokojený a většinou proto nedokáže své podřízené ocenit, což opět nevytváří správnou dynamiku v týmu.
Tento typ šéfa vám pravděpodobně dá za domácí úkol přečíst si hromadu seberozvojových knih a poslechnout si jeho oblíbené podcasty. V nejhorším případě jeho vlastní podcast. Pak vás z toho, co jste se naučili nejspíše vyzkouší na debatním kroužku, který sám založil a kterého se povinně musíte zúčastnit.
Původně jsme ho chtěli nazvat Vizionář, tedy šéf, který o všem přemýšlí v dlouhodobém hledisku. Na tom samo o sobě není nic špatného, naopak. Často se ale stává, že je takový člověk úplně odtržený od reality a denní operativy a pak nastává problém. Jeho vize často vůbec nereflektují, co je v silách týmu a mnohdy ani to, co firmě pomůže růst.
Takový šéf bývá kamarádský, s podřízenými o všem diskutuje, netrvá na odvedení práce, není schopen sám rozhodovat, stěžuje si podřízeným, jak to má těžké. Nedokáže řešit problémy, neumí nikoho postihovat, ale ani motivovat. Domnívá se, že je demokrat, ale toto vůbec není řízení, naopak tento styl vyvolává chaos. Takový šéf nemá vůbec předpoklady pro řídící práci, nemá žádnou autoritu, ani o ní nestojí.
Dobrý šéf výše uvedené chyby nemá. Věří si, proto mu nevadí schopní podřízení, naopak je oceňuje. Je konzistentní a vyrovnaný, podřízení se nemusí obávat toho, jakou má zrovna náladu. Chová se stejně k nadřízeným i k podřízeným, před nikým se neponižuje a nad nikoho se nepovyšuje. Je schopen rozhodovat a nést následky svých rozhodnutí. Neprotěžuje některé podřízené na úkor druhých. Díky své přesvědčivosti má přirozenou autoritu, nejen tu formální. Sám je motivovaný a motivuje i své podřízené k lepším výkonům. Umí se soustředit na to, co je v danou chvíli důležité.
Tento seznam berte samozřejmě s nadsázkou. Nikdo není dokonalý a “šéfování” rozhodně není lehká disciplína i když z pozice “zdola” se to tak často může zdát. Doufáme, že jste se při čtení bavili a možná i našli náměty k zamyšlení.